Listopad 2011

výpeček z Jany Roubíkové-Švehlové 3

29. listopadu 2011 v 17:07 | vymylimimozek
Bylo mi asi devět let a babička mě vzala na výlet do hor. Jednoho rána tam přijelo černé auto, vystoupili z něj dva muži v kožených kabátech a řekli:,,Půjdete s námi." Já samozřejmě nevěděla, co se děje. Odvezli nás do města, ale nevěděla jsem, kde jsme. Babičku zavřeli jinam než mě. Já byla v místnosti, kde byl jen stůl, židle a nějaký muž, který opakoval,,Řekni nám, o čem se děda s babičkou večer baví." Odpověděla jsem:,, To nevím. Chodíme brzo spát." Takhle to šlo celý den a pak celou noc i následující den. Plakala jsem a nesla to těžce. Byla jsem ještě dítě a tak jsem se neustále ptala:,, Kde je babička?" A on: ,,O to se nestarej." ,,Chci domů,"naléhala jsem. A on:,, Nikam nepůjdeš. Až nám povíš, očem se baví." Neměla jsem sebemenší tušení a vůbec nic jsem nechápala. Nerozumněla jsem, co chce. Byla jsem hladová a vyděšená.
Ten muž měl talíř se dvěma obloženými chlebíčky. Pořád je vidím před sebou. Postavil je přede mne a zeptal se:,, Máš hlad?" ,, Mám strašný hlad," odpověděla jsem. Řekl mi, že mi ty chlebíčky dá, když mu řeknu, o čem se děda s babičkou po večerech baví.
Už si nepamatuji, jak to skončilo. Zmizelo mi to z paměti. V noci mě vzali za ruce a nacpali do auta. Babička už v něm seděla a plakala. Dnes vím, že se zhroutila. Nedokázala vůbec komunikovat, jen vzlykala, byla to hrůza.Náhle se otevřely dveře a na přední sedadlo strčili dědu. Drželi ho někde jinde. Ani jsme nevěděly, že ho taky sebrali. Bylo to poprvé a naposled, kdy jsem viděla dědu plakat. To je tedy pár vzpomínek, samé hrozné.
Teď mi může třeba tisíc komunistů říkat, jaký jsme měli za komunismu krásný život. Vůbec ne. V žádném případě. Dovezli nás domů a vyhodili před domem. Dům byl obrácený naruby. Jediná věc nebyla na svém místě. Postele byly rozházené, matrace rozřezané, peří z polštářů vysypané. Vypadalo to tam strašně.

výpeček z Jany Roubíkové-Švehlové 2

29. listopadu 2011 v 16:45 | vymylimimozek
Když si přišli pro rodiče, byly mi dva roky. Když si pro ně přišli, tatínek byl jako hajný samozřejmě někde v lesích. Odvedli maminku a mě tam nechali. Hájovna byla úplně prázdná, zůstala jsem tam sama. Naštěstí pro mě se to odehrálo na počátku léta, takže to nedopadlo tragicky. A také proto, že čtvrtý den poté, co všichni zmizeli, přijeli jako každý rok kamarádi rodičů na dovolenou. Našli dobytek bučící hlady a našli i mě. Už jsem byla na pokraji smrti, protože jsem čtyři dny nic nejedla. Když zjistili, co se děje, vzali mě a rychle odjeli. Po šesti měsících našli mou babičku. Lidem z StB to bylo úplně jedno. Bylo jim lhostejné, že tam může zemřít dítě.
Oba rodiče dostali u soudu po šestnácti letech.

výpeček z Jany Roubíkové-Švehlové 1

29. listopadu 2011 v 16:28 | vymylimimozek
To nikoho nezajímá. Všichni teď mají jiné starosti, takže padesátá léta nikoho moc nezajímají. Nemyslím si ale, že bychom na ně měli zapomenout. Byla to krutá doba. Někdy máme dojem, že se do nich vracíme. Komunisté zůstali u kormidla. To, že museli odejít, je iluze. Obrátili kabáty, nadále vše řídí a říkají nám:,, Měli jste se zapojit do privatizace." Jak bychom mohli, když jsme neměli jejich finanční prostředky ani znalosti? Komunismus jako takový se však už nemůže vrátit, protože komunisté všechno vlastní a nepřáli by si nové znárodňování.

nápady mě napadaj

27. listopadu 2011 v 20:58 | vymylimimozek
Nápady mě napadaj
jak v amoku dav
času málo, ráda spím
čtu, žiju, it is love.

Homage a Egon Bondy.

27. listopadu 2011 v 20:37 | vymylimimozek
Blůzový nebe s knihovnou
umřu rovnou.

Jsem prostě příšerně hudbymilovná.

27. listopadu 2011 v 18:57 | vymylimimozek
Posloucháš-li mrtvý sračky
jsi vyždímanej jak prádlo z pračky
a pověšen na vzduch nebýváš -
zplesnivíš v bubnu! umíráš!

Pocta Mil za to, že mě zbavil zoufalství z čro.

27. listopadu 2011 v 18:27 | vymylimimozek
Žes mne zbavil toho prudu
a natáhl drát od PC
do smrti ti vděčná budu
dám ti všechno - řekni si!!!

poslouchám černochy

27. listopadu 2011 v 18:24 | vymylimimozek
Poslouchám černochy
tu hudební nadrasu
ty íbrmenše blůzový
k šití mi vzlyká harmonika
a svět se zdá mi růžový.

výpeček z Jean-Marie Blas de Roblese 3

27. listopadu 2011 v 14:03 | vymylimimozek
,,Podívej se na Dana Browna a jeho Da Vinciho kód. Je mi fuk, že ten chlápek neumí psát nebo že vykládá hlouposti, jediná věc, kterou mu vytýkám, je, že svou knihu začíná asi takto: ,Pozor, pozor, všechno, co budete číst, je pravda a nic než pravda, nic jsem si nevymyslel,´a pak ti vypráví pohádku O Červené Karkulce.

výpeček z Jean-Marie Blas de Roblese 2

27. listopadu 2011 v 13:59 | vymylimimozek
Předávkování jasným vědomím. Jsou jisté stavy ozřejmění, ze kterých se už nevzpamatuješ.