Srpen 2012

kolony slonů

31. srpna 2012 v 23:49 | vymylimimozek
Kolony slonů
a jejich klonů
dálnicemi
táhnou domů
prázdniny končí
škola volá:
ze slona si střihnu vola.

Maďarská lidová.

31. srpna 2012 v 23:47 | vymylimimozek
Den klopotný
až pot mi tek
podbradek obtek
i zátylek
z fleku bych sek
s tím dnem
zle hek
a upad hned
na deku dek.

výpeček z Martina Ryšavého 11

30. srpna 2012 v 21:08 | vymylimimozek
Jakuti se bojí náhlého probuzení ze sna, jelikož potulující se duše může mít problém vrátit se rychle do svého těla. Možná se to stalo v Evropě všem, říkal jsem si. Jednoho dne nám v šest hodin zařinčel budík a od té doby jsme všichni zombie.

výpeček z Martina Ryšavého 10

30. srpna 2012 v 21:02 | vymylimimozek
Vzpomněl jsem si na historku, kterou mi vyprávěl jeden můj kamarád z Prahy. Jeho matka, která se po celá léta vlády komunistů úspěšně vyhýbala prvomájovým průvodům, se v době, kdy měl její syn podanou přihlášku na gymnázium, rozhodla, že nebude dráždit mocné a v zájmu svého dítěte pro jednou udělá prvomájový kompromis. Prošla se pod tribunou s politiky, zamávala jim a šla domů, všechno proběhlo celkem hladce. Ale rok se sešel s rokem a jednoho dne, když se ta paní posadila k televizoru, zjistila, že hlavní zpravodajská relace má novou znělku a její součástí je i záběr, na kterém ona mává komunistickým pohlavárům. Denodenně se pak několik let takhle vídala a vídali ji i všichni její známí, celý národ.

výpeček z Martina Ryšavého 9

30. srpna 2012 v 20:53 | vymylimimozek
A marně jsem zkoušel najít v nejtemnějších koutech své duše démona, jemuž stojí zato vybít si své mindráky, zpupnost a nenávist na stromu.

výpeček z Martina Ryšavého 8

30. srpna 2012 v 20:50 | vymylimimozek
Vzpomněl jsem si i na Prahu, na filmaře, na katolíky i šamanisty a všechny ty zrůdy, které mě(bezpochyby jako trest za mou vlastní zrůdnost) zajímaly a děsily v posledních letech, a Anžela mi byla najednou nekonečně blízká. Úplně mě zaplavil pocit spřízněnosti. Nenávidí ty lidi stejně jako já, pomyslel jsem si, a stejně jako mě ji fascinují. Je z nich zděšená a zároveň je do nich zamilovaná, bojí se jich stejně jako já, a visí na nich stejně nevyléčitelnou zvědavostí. Našel jsem blízkou duši a měl jsem z toho velikou radost.
Samozřejmě mě napadlo, že takového pohledu na svět může být schopný jen člověk, který má v sobě právě tolik lásky a černoty, kolik já, v přesně stejném poměru. Bože můj, konečně někdo, před kým se nemusím za nic stydět! Konečně někdo, s kým jsem na tom stejně!pomyslel jsem si a od té chvíle jsem nebyl na světě sám. Takový výrok zní blbě, pateticky, vyjadřuje ale jednoduchou pravdu. Celou tu dlouhou dobu, v podstatě od chvíle, kdy jsem se oženil, jsem byl kvůli svému skrývání a nenávistnému pohledu na svět zahnaný do izolace, bez možnosti někomu se svěřit. Vlastně jsem se s tím už naučil žít, byl jsem v tom stavu pěkně opevněný a obrněný a chvílemi se mi zdálo, že ani nikoho nepotřebuju, v hloubi duše jsem ale cítil, že jde jen o dlouhé a tíživé domácí vězení. A Anžela teď prolomila tuhle skořápku lehce jako dítě. Prostě jen ukázala na nejbližšího nafoukaného svalovce s láhví od piva a řekla: ,,Fuj, zrůda."

výpeček z Martina Ryšavého 7

30. srpna 2012 v 20:30 | vymylimimozek
Dobrá metafora je od toho, aby se skrz ni koukalo na celý svět.

výpeček z Tomáše Peciny

29. srpna 2012 v 4:57 | vymylimimozek
Je-li v této jinak nejisté době co jistého, pak to, že Ježíš Kristus, Jan Hus nebo Mahátma Gándhí by dnes svůj život dožili zapomenuti v psychiatrické léčebně.

výpeček z Martina Ryšavého 6

28. srpna 2012 v 16:49 | vymylimimozek
Potřeba živého a se vší vážností sdíleného rituálu je dodnes mezi lidmi daleko větší, než by se mohlo sčítacím komisařům, svědčícím o údajné náboženské vlažnosti českého národa, zdát.

výpeček z Martina Ryšavého 5

28. srpna 2012 v 16:46 | vymylimimozek
Učitelů bylo v mém životě hodně, ale nezdálo se, že by mi některý řekl něco podstatného o tom, k čemu je lidský život dobrý, o nesmrtelnosti ani nemluvě. Uč se, co říkají, ale nevěř tomu! To byl základní výchovný pokyn většiny rodičů, když posílali za času mého dětství své potomky do škol, a mnozí z učitelů(z těch slušnějších)v tom s nimi byli jedna ruka. Žáka, který by jejich povinné utopické řeči o světlých zítřcích bral za slovo svaté, by považovali za pomatence nebo provokatéra. Mysleli to dobře, naši vychovatelé, a ujalo se to, jen co je pravda. Učili jsme se a nevěřili, čím dál víc, až jsme se naučili všechno a nevěřili ničemu. Bez víry se ale žije vratce a s člověkem to v životě všelijak mává. V leckom se pak ozve nějaká metafyzická potřeba, dotyčný ji nejdřív potlačuje, aby nenaletěl nebo nebyl vysmíván, a v zápětí už ochotně sedá na lep nejhoršímu šarlatánovi.
A že se jich do Prahy začlo sjíždět!